Tak to vidím, tak to citím, tak to prožívám, tak to vnímám

Rozpadám se na kousky...už zase...

6. dubna 2017 v 11:43 | girli |  Teď a tady
Tenhle vztah je zatraceně těžkej.
Ne, že by ty ostatní byly kdovíjak jednoduchý. A možná právě proto je to teď všechno mnohem náročnější. Protože jsem minulostí poznamenaná. Hlavně nevěrou.
A taky jsem od přírody žárlivá. Žárlila jsem vlastně už v dobách, kdy jsem tenhle pocit ještě ani neuměla správně pojmenovat. Což mi zapadá do předškolního období. Už tehdá jsem žárlila na kámošku, že se s ní všichni baví, že jí jde všechno samo. Že není zaprdlá jako já. Že mamina má radši bráchu a víc se s ním baví. A od té doby se komplikovanost mé osoby stupňuje... A žárlivost stejně tak.
A je to kurva těžký, nedávat to najevo a užírat se tím jen sama v sobě. Smutné je, že ne všechny tyhle zákeřný pocity dokážu úplně schovat a sem tam mi občas "něco" ujede, ta zžíravá bolest prostě vybublá na povrch a já se za to pak mentálně fackuju. Protože to už nesmím dělat. Proto mě vlastně podvedl R. Jak sám řekl, pořád jsem ho podezírala, že s nějakou něco má, že si jednoho krásného dne řekl: a proč by vlastně ne?" No... a začátek konce byl na světě.
Jenže V. za mojí minulost nemůže. S touhle epizodou nemá absolutně nic společného. Nehledě na to, že má dost starostí se svou minulostí. A já nechci být zase žárlivou hysterkou... Rozumějte, veřejně odhalenou žárlivou hysterkou, protože je to ve mně tak hluboce zaklíčené a zakořeněné, že s tím asi jen tak nepohnu, takže v nitru si budu žárlivě hysterčit vesele dál. Ačkoli, kdyby mi někdo dal jasný a stručný návod o čtyřech krocích, jak se přestat užírat a deptat konspiračníma teoriema, uvítala bych ho s otevřenou náručí a políbila na líčka. Protože já jsem z toho už TAK unavená... A nevrlá... A nemocná... A otravná...
Včera tam přeci s tou servírkou vůbec nemusel být sám. Vůbec tam nemusel jít jen kvůli ní. Vlastně (mmt, zapínám své racionální já), tam kvůli ní nešel, šel řešit úplně něco jiného. A že se tam s ní zdržel do jedenácti? No jo, řeší naprosto stejnej problém, jsou na jedné lodi, nejspíš to potřebovali probrat a vzájemně si postěžovat. A podle toho, co vyprávěl, jich tam bylo víc, takže se vracíme k bodu číslo jedna, nemám jedinej důkaz, že tam spolu byli sami...
Takže???? Takže žárlím zase úplně zbytečně!!! Že jo, že jo, ŽE JO??!! Ale i když si to odůvodňuju pořád dokola dokolečka, úplně cítím, jak si znovu strhávám strupy z ran na své duši, které jsem si udělala v noci, když jsem na něj čekala a hlava mi jela a myšlenky mi bzučely v uších a prostě to nešlo, nešlo zastavit, ať jsem se snažila sebevíc. Sebedestrukce naprosto ukázková...
Načež přišlo očekávané analyzování každého jeho gesta a výrazu obličeje, výběru oslovení apod. To, že jsem si z toho všeho vyvodila, že s ní spí, nemusím doplňovat...
A bolí to, bolí to, bolí to...
A já musím sedět v práci a na všechny se usmívat. Přitom jsem tak nabita adrenalinem, že bych šla nejradši ven, jen tak bych se courala po Praze, koukala po lidech, vymejšlela jim životní příběhy a osudy, vypila pár sklenek vína, vykouřila krabičku cigaret. Pak bych přijela domů, nádherně unavená a ovíněná. Třeba by se mi tak podařilo zastavit tok těch destruktivních myšlenek a já byl hned usnula. Nečekal by mě další večer, kdy sleduju hodinovou ručičku, napínám uši a čekám na ten osvobozující cinkot klíčů v zámku.
Asi jsem se z toho potřebovala vypsat... Jenže mám pocit, že mi to příliš nepomohlo...
Zdroj: http://girli.pise.cz/
 

Symbióza

19. června 2016 v 18:41 | girli |  Píšu Ti...
Ani nevěděl, proč se na ten pitomej blog zase kouknul. Na jednu stranu ho nesmírně uráželo, že o něm píše, že o něm píše věci, které se vylíhly jen v jejím chorém mozku a které se ve skutečnosti odehrály úplně jinak.

Ano, možná ho svým způsobem přitahovala. Ale jen takovým tím zvráceným způsobem lovce, který touží ulovit trofej letošního léta. Ta trofej byla ona a ulovit ji se ze začátku zdála jako ta nejjednodušší věc na světě. Jenže ona se nedala. Odolávala a zdráhala se a přitom ho dráždila těma jejíma psíma očima a stydlivým úsměvem. Jenže toto poblouznění trvalo jen do té chvíli, než jí naposled mávnul z vlaku.

Proboha, jak si mohla myslet, že zrovna on, on, který měl v posteli vždy ty nejlepší kousky, bude mít zájem právě o ni. Však, co na ní bylo? Nic, byla oplácaná, měla věčně rozcuchané vlasy a tvář, na kterou zapomenete v tom okamžiku, kdy se vám ztratí z dohledu. Byla druhá z pěti, tuctovka, jakých se po světě prochází mraky. Byla chytrá, to ano, jenže to bylo žalostně málo.

A teď, po třech letech od onoho léta je nucen číst ty její sentimentální žvásty. Ty její nechutně naivní "texty" písniček. Možná by jí mohl napsat, že si tenkrát všechno vyložila maličko jinak, maličko po svém. Možná by mu potom dala pokoj… Jenže neměl ani nejmenší chuť začít s ní komunikovat. Při své naivitě by to určitě brala jako projevení zájmu, bože…

"Máte jedno nové upozornění" hlásí mi mu facebook. Ach ano, jistě, olajkovala mu fotku, to se dalo čekat…. Kdyby mu to nepřipadalo tak směšné, nazval by ji stalkerkou. Možná opravdu stalkovala, takovým tím pasivně agresívním způsobem.

Vlastně mu jí bylo líto. Tohle za svůj život už viděl nespočetněkrát. Spoustu srdcí už zrušil a zlomil. A téměř pokaždé z toho měl výborný pocit. Od čeho taky zamilovaný ženský na světě jsou. Od toho, aby se přilákaly, aby si s nimi užil a pak je odkopl. A jako bonus se pak mohl bavit žalostnýma zprávama, škemráním a zoufalstvím.

Tak proč jí, kurva, do těch ran nevsype sůl. Proč jí nenapíše, neuvede věci na pravou míru a pak si spokojeně nečte další přihlouplý příspěvky na tom jejím ubohým blogu? Na to si nedovedl odpovědět. Možná má přeci jen svědomí, možná… Anebo možná nemá vůbec žádný a všechny ty vysněný příběhy si čte proto, že mu to posiluje ego. Protože pak si připadá jako pán tvorstva, alfa samec, neodolatelný princ dívčích snů…

Jo, tak to asi bude, mlaskne si a s potěšením se začte do nového příspěvku. Páni, takhle do něj zblázněná snad ještě žádná nebyla, imaginárně se popleskává po rameni a se zvráceným potěšením jí lajkne odkaz na písničku… Ono jí to povzbudí, bude doufat a bude dál psát ty přeslazený romány. A on z nich bude čerpat sebevědomí.


Je to vlastně druh symbiózy…

Born this way

2. června 2016 v 14:30 | girli |  Teď a tady
Mám neodbytnej pocit, že se musí něco stát. Něco velkolepého. Úplně mi v očekávání skáče žaludek. A přitom se nic zajímavýho dít nemá. Tedy nic o čem bych věděla.
Můj život plyne poklidně jako řeka. Vstát, práce, domů, spát. Obrovský vzrůšo...
Chtělo by to i osamělou, nesmělou vlnku, která by zčeřila hladinu mého osamělého bytí. Jenže kde nic, tu nic. Pusto, prázdno.
Takový prázdno, že ani nevím, jak ukončit tento článek-nečlánek.
Tak prostě nechám konec otevřenej, co kdyby náhodou něco, že?... :)
 


Smutný

25. dubna 2016 v 11:57 | girli |  Teď a tady
Hodně dlouho jsem o něm nevěděla a ani jsem o něm vědět nepotřebovala.
Řešila jsem sebe sama, svůj život, svý depky a na nikoho jinýho se neohlížela.
Opět jsem se posbírala dohromady a opět mi leží v hlavě. Svým způsobem je tahle má náklonnost dosti sobecká.
A teď mě z něj zase bolí srdíčko. Ale za posledních deset let jsem si zvykla... Na ty náhlý vzplanutí a ještě náhlejší pády.
A pokaždý, když se mi znovu usídlí v hlavě, mám pocit, že to prožívám mnohem víc, než jsem to prožívala dříve. Čert ví, jestli je to pravda, nebo jestli mi to jen přijde.
Jen škoda, že ty vzpomínky nechtějí vyblednout... Pak by to bylo o tolik snažší.
A měla bych být ráda, že je zadanej. A měla bych doufat, že je šťastně zadanej a že mu to štěstí vydrží co nejdéle. Jenže já jsem zlá a nepřející. Jsem zlá, protože jsem zamilovaná. Protože bych ho chtěla jenom pro sebe.
A když takhle sobecky uvažuju, je celkem jasné, že se to nikdy nepovede.
Bude mi třicet a uvažuju stejně jako ve dvaceti. Smutný...

Dobře mi tak

18. března 2016 v 17:28 | girli |  Teď a tady
Je slunečné páteční odpoledne.
Popíjím si ferneta a ovocné pivo, což je výborná kombinace, kterou jsem právě dnes objevila.
Napsala jsem konečně další text, a to na písničku She-wolf a docela se mi i líbí.
Jsem tak plná energie. Nechce se mi sedět doma a sama pít, chci jít mezi lidi, bavit se, flirtovat, tancovat, líbat se.
Jenže žiju na malém městě. Lidi, který jsem nikdy neviděla, mě kolikrát znají a znají i mou minulost. To je nevýhoda maloměsta. Kdybych byla v Praze, sedla bych si sama do hospůdky a nikomu by to nepřišlo divný.
Když si sednu sama do hospůdky tady, už vidím ty pohledy: "Hele, to je ta a ta, a pořád asi smutní po tom a tom, asi je dost zoufalá, když přišla sama..."
Ale mám pocit, že jsem těsně před výbuchem, strašně bych chtěla něco podnikout, ale nemám s kým.
Všechny kamarády jsem zazdila... Ta jediná BFF, co mi zbyla, je daleko v Praze a má úplně jiné starosti, než dělat mi chůvu. Já věděla, že jednou nad vejdělkem zapláču, ta chvíle přišla teď. Zrovna teď, kdy se cítím tak šťastná, tak silná, kdy mám chuť ukázat světu, co ve mně je.
No... Uviděj to jen mé kočky... Dobře mi tak...

Otázky nesčetný odpověď nemají

17. března 2016 v 13:26 | girli |  Teď a tady
Nemůžu si pomoct, ale pořád a znovu googlím jeho jméno.
Nejspíš mě rozčiluje, že už si pořádně nedokážu vybavit jeho tvář.
Masochistické já informace o něm vyhledává taky proto, abych konečně, konečně našla zmínku o tom, že je ženatej. Nebo zasnoubenej. Anebo mrtvej. Je fakt, že tu poslední možnost bych asi vydejchávala hodně těžko a hodně dlouho...
Ale i tak bych to v sobě konečně mohla uzavřít, protože přiznejme si upřímně, být platonicky zaláskovaná do jednoho člověka 9 let, je docela nářez.
Jen kdyby ty vzpomínky na něj chtěly konečně vyblednout. Ale to ony ne, dál září sytými barvami, dokonce jsou i cítit stejně a jsou stále stejně plastické jako kdysi.
Jestlipak bychom si rozumněli. Jestlipak bych se mu líbila. Jestlipak by se líbil on mně... Jestlipak bychom si měli co říct.
Otázky nesčetný odpověď nemají...

Já jenom pevně doufám, že až se budu za pět let courat svými zápisky, těmahle myšlenkama už se zaobírat nebudu. Protože to by bylo už fakt přes čáru...

Znovu a lépe

16. března 2016 v 14:49 | girli |  Témata týdne
... nevím, odkud se mi toto sousloví vzalo v hlavě, ale zcela automaticky se vynoří kdykoli, když něco, lidově řečeno, poseru...
Stává se to často... Nemyle často... Jelikož jsem zbrklá a ještě k tomu jednám dřív, než myslím. Ale kdo z nás je dokonalý...?
Díky bohu existují druhé šance. Ve většině případů. Vlastně existuje vždycky druhá šance. Jen se nám někdy naskytne až hodně dlouho po té první. Taky ji pokaždé nemusíme rozpoznat. A když už ji rozpoznáme, je pozdě. Život je boj...
Kdyby se najednou přede mnou objevil Pán osudu a řekl mi: "Teď máš šanci, zkus to znovu, znovu a lépe." Co přesně bych se pokusila zopakovat?
Ze všeho nejdřív bych si zavčas zašla k psychiatrovi a začala léčit deprese mnohem, mnohem dřív. Protože od mých depek se pak odvíjel celý můj život, všechny mé chyby, konání a počínání.
Takže bych byla normální šťastná (rozumějte smířená s osudem) puberťačka, fajn, co dál?
Dodělala bych si vejšku. Minimálně bych si změnila obor a prostě si vymakala titul. Protože život bez titulu je v dnešní době dosti nepříjemný, bohužel... Fakt nevím, kde se v lidech, jež se "honosí" titulem, bere to právo myslet si, že jsou něco víc. A kdyby si to jenom mysleli, oni to dávaj prachsprostě najevo. Nespravedlnost světem hýbe.
A co se týká mých lásek a vztahů? Asi bych mírnila svou žárlivost, možná by některý vztah trval déle, ale určitě by nevydržel. Protože ani jeden nebyl životní partner pro mou komplikovanou osobu. Tento post je bohužel stále volný. A tuším, že ještě hodně dlouho volný bude :) Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, bude volný navždy... Ach...
Jenže Pán osudu s největší pravděpodobností neexistuje, škoda, druhou šanci v životních chybách dostanu až časem, doufám, že ji rozpoznám (neonová blikací šipka s nápisem Jsem tady, chop se mne! by se šikla), drapnu ji za pačesy, pak se vrátím k tomuto článku a budu se vědoucně usmívat.
Anebo si taky poklepu na čelíčko nad svou naivitou a...
A kdo ví, Pán osudu ví :)

Tak trochu jiná Lucie

15. března 2016 v 14:57 | girli |  Teď a tady
Už je to dlouho, co jsem naposledy něco napsala.
Tak dlouho, že když si čtu pár posledních článků, nadávám sama sobě do přecitlivělých puberťaček a vlastně se vůbec nedivím, že to všechno dopadlo tak, jak to dopadlo.
Nedivím se tomu a taky mi to už nevadí.
Za tu dobu se toho strašně moc stalo. Dobrého i zlého. Ale to je život.
S R. už nejsem rok a půl. Bolest z rozchodu i z jeho zrady pominula ani nevím jak. Jednu chvíli jsem po večerech brečela do polštáře a tu další jsem si nedokázala představit, že jsem ho kdy měla ráda jinak, než jako kamaráda.
Když si tu teď čtu zápisky z doby našeho randění, nechápu, jak jsem do něj mohla být tak udělaná. A je mi téměř blivno, jak se vypisuju z té velikáááánské lásky, co jsem k němu cítila. Holt, změna je život.
Změnila jsem práci. Sice beru méně peněz, ale ten klid, pohoda a nepřítomnost stresu za to stojí.
S tím souvisí i to, že nemám deprese. Antidepresiva beru jednou za týden a to jen proto, že se mi po týdnu začne dosti motat hlava. Prostě jsem na odvykačce.
Ale už nedepkuju... a kurva je to TAK krásnej pocit :)
Ovšem teď jsem šťastná a tlustá. Jelikož mě nic nenutí začínat držet dietu či se, nedej bože, nějak pohybovat.
V podstatě to ničemu a nikomu nevadí. Protože jsem sama. Ano, ano, už rok a půl jsem sama. Nový rekord. A rok a tři měsíce jsem bez sexu, další nový rekord. Říct, že mi to začíná lézt na mozek dostatečně nevystihuje mou situaci.
Řečeno lidky, jsem nadržená jak pakůň, au...
A taky zase sním. Ach, já tak ráda sním. Hlavní roli samozřejmě hraje On, ale jelikož si už téměř nedovedu vybavit jeho obličej, zastupuje tak spíš místo Vysněného Prince. Co na tom, že má jeho jméno a postavu...
Z pocitu, že už nikdy nechci žádnýho chlapa ani vidět, následné fáze sex ano, vztah jen přes mou mrtvolu (popřípadě jeho), jsem se dopracovala do stádia, kdy toužím po lásce jak v mých třiadvaceti. Jen ta touha není podbarvena depresí.
Za půl roku mi bude třicet. Je to strašně divnej pocit, že mi bude třicet. Třicetiletí pro mě byli dřív ti staří, ti za vodou, ti usedlí. Jenže já se staře necítim, za vodou, evidentně, taky nejsem. A ze všeho nejmíň jsem usedlá... Život si s náma hraje...

Až tak to prožívám...

26. června 2014 v 14:33 | girli |  Teď a tady
Říká mi jménem.
Já vím, že jsem to u ostatních momentálních přítelů vyžadovala, ale u R. jsem si tak nějak zvykla, že mě oslovuje všelijak, jen ne jménem.
Prej mi bude říkat jménem, dokud mi neodpustí. No a předevčírem mi napsal, že mi neodpustí nikdy. Haj hou...
Včera "nenápadně" vynášel ubrousky, který používá na utření...no, vy víte čeho...po sexu... Prej už tam byly dlouho. Mám tušení, že ne. Pak se mě zeptal, na co myslím. Když zjistil, že na ty ubrousky, samozřejmě, že jsem zase byla špatná já. Nedůvěruju mu. Když jsem mu na to odpověděla, že je to dost těžký, vzhledem k tomu, že mě většina exáků podvedla a že jsem dokonce věděla o tom, že i můj "dokonalý" táta podvádí mámu a lže jí do očí, odsekl mi, že to ale nemusí odsírat on. Jasný, takže on je zase oběť.

Dneska se mi zdálo, že jsem se ho ptala, na co myslí. Odpověděl mi, že přemýšlí o rozchodu...

Ach jo, přežijeme tuhle krizovku? ANO, přežijeme, musíme, miluju ho, překonáme to, není důvod, proč bychom to nedali!

Co vy a krize ve vztazích? Nějaké historky? Či povzbuzující komentáře? :)

Vytvářím si DOMOV

25. června 2014 v 14:26 | girli |  Teď a tady
Již rok a půl mám svůj vlastní byteček. On tedy vlastně není úplně můj vlastní, jelikož ho se mnou obývají dvě kočičky. A kdo má doma kočky, ví, že ty opomenout nesmí. Ony se ani opomenout nedají :)
Od té doby se tam toho dost změnilo. Nová sedačka, nový konferenční stolek, dvě nové skříně (z toho jedna zděděná), nový koberec (který je, díky mému plešatění a díky chlupům mých kočičích drahoušků, imrvére zachlupacenej...).
A jelikož jsem holka šetřivá, z ročního vyúčtování poplatků za byt (voda, teplo) mi vrátili přeplatek .... no, dosti velký přeplatek, prostě :)
Tákže začínám opět s vytváření pro mě dokonalého domova :)
Mám celkem podrobný rozpis. Na rozpisy mě užije...

V prvé řadě to chce nový botník. Jelikož jsem začala nadšeně nosit podpatky a na Votočvohozu se dají sehnat fakt fajnový botky za ještě fajnovější cenu, má sbírka obutí se kapánek rozrostla. A můj mini botník už to nepobere. Chtěla bych něco v takovém to stylu:
Poté má dušička zatoužila po koši na prádlo, který má víko. Jelikož já mám sice krásně růžovej koš na prádlo, ovšem bez víka. Což vypadá značně neesteticky. Chtěla bych přesně tento:

Dále toužím po nové postýlce. Takové té veliké, s ozdobným čelem, prostě vintage styl. Jenže na tu, než si ušetřím...
Dále by se šikla nová knihovnička. Když jsem se stěhovala od rodičovstva, knížek jsem si s sebou moc nebrala, tudíž knihovny nebylo třeba. Pak se knih sešlo víc, ale ty jsem ještě naskládala, kam se dalo. Ale vzhledem k tomu, že jsem knihomol, mám výše uvedených už pořádnou hromadu, chce to nějakou solidní knihovnu, kde ty moje bichle náležitě vyniknou.
Dále tu pak máme televizní stolek. Od toho, aby se má těžká bedna (aspoň si mají kočky kde nahřívat bříška :) ) viklala na starým jídelním stole, jemuž se nožičky rozjížděly jako čerstvě narozenému žirafátku, mě zachránili rodiče R. Věnovali mi jejich starý stolek televizní. Maminka R. pak něco říkala, že se na to jako chytá prach, že už ji to přestalo bavit, ale to jsem moc nevímala, byla jsem naprosto nadšená, jak moderně ten stolek vypadá a jak cool vypadá celý můj obývák (zlatý voči :D). Teď už vím, co ta moudrá žena tím prachem myslela. Mně se k němu ještě přidávají...ano, chlupy kočičí. Vypadá to hnusně. Votřu to, přejde po tom kočka a je to zas blé. Chce to změnu, prostě :)
Novou pohovku už mám. Sice ji mamce pořád ještě splácím (já ty rodiče nemít, už jsem dávno mrtvá hlady), ale doma mi dělá radost už pěkných pár měsíců. Do mého pidi obýváku se vejde ještě křeslo. Mám takové nijaké, které měl ještě můj ctěný bratr v jeho prvním podnájmu. Chci jiný!!! Chci krásnej pohodlnej ušák, kterej jenom tím, jak bude vypadat, bude volat: "Pojď! Pojď si sednout, jsem měkoučkej, jsem teploučkej, jsem jen tvůj, tak už pojď!" K tomu nějakej fešnej pléd (ne světlej, aby tam tak nebyly vidět ty všudypřítomný kočičí chlupy) a budu naprosto spokojená :)
Nesmím zapomenout na mou pradávnou touhu. Tím myslím dokonalej toaletní stolek. Se zdrcadlem, spoustou šuplíčků, nejlépe bílej, s kvalitním osvětlením, kde si budu moct hezky v klidu realizovat další mou úchylku, a to make-up :)
Pak mám samozřejmě v plánu ještě takové detaily jako nové záclony (koupeny), nově vymalovat (barvy pořízeny), doladit dekoraci stěn (makám na tom), pořídit nový koberec (dostanu k narozeninám - snad) a až tohle všechno budu v tom bytě opravdu mít.... Napadne mě ještě spoustu dalších věciček, který NUTNĚ potřebuju k životu (chápej, k domovu). Já totiž nikdy nemám dost.
Chci toho víc!

Co vy a vaše domovy, pokoje, hnízdečka? Taky si pořád spřádáte sny, jak krásně si to tam jednou zařídíte? Anebo už zařizujete? :)

Ještě stále bláznivá

24. června 2014 v 16:00 | girli |  Teď a tady
Už je to sakra dlouho, co jsem sem psala naposledy. Tak sakra dlouho, až mi to pojednou začalo být líto. Přeci jen, snažila jsem se sem přispívat (jakžtakž pravidelně) skoro čtyři roky. A to už je kus života. To už se tu najde dosti vyblitejch mouder mé depresivní dušičky...
Tak jsem si říkala... proč tedy jako zkusit nezačít znova? Za zkoušku nic nedám...

Hrabala jsem se R. v telefonu. A neměla jsem to, počkejte si.... neměla jsem to dělat. Opominu-li ten etický důvod, absolutně to otřáslo duvěrou našeho vztahu. Já nevěřím jemu a on nevěří mně. Akorát že oba dva z odlišných příčin.

Píše si s nějakou Renatkou. S Renatkou, kterou má v telefonu uloženou jako 1945. Píše jí zprávy na dobrou noc i dobré ráno, jdou spolu na kafe, zapíral ji... Už ji i šuká, ptám se já??? Jelikož se mnou spát odmítá. Jo, přesně z toho důvodu jsem se mu podívala do toho zkurvenýho mobilu. Následoval zkurvenej víkend, týden a už se to pomalu načítá do zkurvenejch čtrnácti dní. Jestli ji vymění za mě, tak... Tak budiž. Zklamala bych se v něm, byl by mi odpornej, byl by to pouze odpornej výkal nechutný blechy v kožiše prašivýho čokla...

On mi nevěří, protože jsem se mu koukla do mobilu a zradila jeho důvěru. Ukázala mu, že mu opravdu nevěřím a bla bla bla. Prej jsem jak gestapo, nikdy mi to neodpusti a už mě nemiluje a neví, jestli ještě někdy milovat bude.

Jo...

Takže jsem ještě stále bláznivá...

Paranoia v zádech

12. února 2013 v 10:51 | girli |  Teď a tady
Hodně brzy ráno jsem se probudila, jelikož kočičky si zase hrály na demoliční četu a tentokrát prozkoumávaly rotoped.
Cítila jsem nevysvětlitelný pocit zrady. Znáte to, když do usnutí čekáte, že vám někdo odepíše, v noci se probudíte a zjistíte, že se ten dotyčný vůbec neobtěžoval. Tak něco podobného. Jenže já k tomu neměla důvod. Proto mě to zarazilo. Když jsem se naposledy probudila s podobně špatným pocitem, umřela teta...
Ten pocit mě drží doteď. Šílím z toho, že se to může týkat R. A pevně doufám, že je to opět jenom moje paranoia, že on mi napíše nebo zavolá a že bude všechno OK. Protože večer, když mi volal, tak zněl OK.
Ách jo. Z podobných pocitů mi začíná celkem slušně hrabat... Proč já nemůžu mít aspoň na chvíli, na chvilinku, klid?

Červíček

8. února 2013 v 12:49 | girli |  Teď a tady
Zdánlivě je vše v pořádku.
Už od něj zase slyším každou chvíli to krásný Miluju tě. Když mě objímá, cítím, že mě objímá opravdově, ne takový to, jéžíš, tak já to tu chvíli vydržím, třeba mi pak dá pokoj... Kouká na mě zase s tou pýchou v očích, že mě má. Je to zase můj Radeček, ne ten cizák Radek, co mi řekl tolik hnusnejch věcí a co přemýšlel (?) o rozchodu.
Ale nebyla bych to já, abych se v tom zase donekonečne nešťourala a nehledala zradu tam, kde není (?).
I když, možná jsem ovlivněna těmi několika depresivními blogy, na který jsem narazila a který vážně stojí za to... Jak já můžu mít takový depky a být na antidepresivech, když jsem si, v porovnání s těmito dámami, ještě nic pořádnýho nezažila ani neodtrpěla, to já prostě nechápu... Zas na druhou stranu, kdybych si měla zažívat citový muka podobnýho ražení, asi bych tu už dávno nebyla. Na to jsem moc velký srab...
Ovšem červíček pochybností hlodá, hlodá. Jak ho konečně jen zarazit?!

Těžkou hlavu z toho mám jen já...?

8. února 2013 v 12:48 | girli |  Teď a tady
Ne, že bych se tomu divila. Většinou se nad vším nesmírně trápím a poté zjistím, že to byla kravina a starosti jsem si dělala jen já. Ale teď jsem měla pocit, že jsem se trápili oba. Ono to kolikrát z toho rozhovoru i vyplynulo... A vono ne.
Dobrá zpráva je, že po včerejším večeru a dnešním ránu se poprvé od té osudné neděle před dvěma týdny, necítím jak na trní a můžu volně dýchat. Slovo dalo slovo a já zjistila, že mě opravdu miluje, že se mnou počítá do budoucna a že i on chce, aby vše bylo jako dřív. No, zaplať pánbůh!
Jen mě zarazila ta dnešní smska. Prej, já myslel, že je všechno v pořádku... Ahá. Takže já si tady celý dva dny hledám články a diskuze na téma: Už mě nemiluje, Ochladnutí citů, Krize ve vztahu apod., abych načerpala inspiraci, sílu a taky, abych šílela strachy ještě víc a ono přitom asi bylo vše v pořádku a vše byl jen výplod mé paranoidní mysli? No jo, s mým přemejlšením ve třech rovinách to prostě není jednoduchý.
Ale teď momentálně, po strašně dlouhý době, se cítím dobře, nic mě netíží, jsem uvolněná. Jenom strašně utahaná. Ale to se přežije :)
Doufám, že mi ten pocit vydrží aspoň den...čtyřlístek

Když se všechno obrátí tím pokáleným ven...

8. února 2013 v 12:45 | girli |  Teď a tady
"První velká krizovka po devíti měsících, to jde, ne?" pravila moje drahá polovička.
No jo, ono to sice jde, ale...
Kdo se má srovnat s těma hnusárnama, který se o sobě dozvěděl? A vůbec, jak jsem to mohla všechno tušit, když se ani neobtěžoval sdělit mi, že mu to vůbec vadí?! Já prostě NEJSEM telepat! A nikdy nebudu!!
"Já pořád doufal, že se to zlepší... A vono ne..." No jasný, že vono ne. Když má člověk pocit, že je všechno v pořádku, nemá potřebu nic vylepšovat, to je, kurva, logický, ne?! Ach bože, mě to chlapský myšlení jednou zabije.
"Řekni mi, že to nezamrzá! Že ne?" Ach tak, pán má taky strach. Ale já mám větší. Snažíme se oba dva, aby to bylo jako dřív. Jenže už to jako dřív asi nebude. Miluju tě jsem už neslyšela pěkně dlouho...
Je mi z toho strašně smutno... Ale chci pro ten vztah bojovat. Ač nemá absolutně žádnou budoucnost...
Protože aspoň jednou jedinkrát chci žít přítomností a kašlat na budoucnost i minulost...

Další články


Kam dál